Permakulturní zahrádka

Pojem permakultura poprvé vyjádřil australský ekolog Bill Mollison a to už v roce 1978, o tři roky později obdržel za své myšlenky Nobellovu cenu.

V jižní Indii, některých částech Latinské Ameriky a Afriky se však postupy permakulturního hospodaření praktikují odnepaměti a považují se za zcela samozřejmé.

Permakultura, od slov permanent agriculture, tedy, jak již bylo zmíněno výše, nepřetržité zemědělství je způsob pěstování potravin s důrazem na přirozenost a ekologii. Postupy zahrnují mulčování, bylinkové spirály, vyvýšené záhony, kompostování, terasování, smíšení kultury a střídání plodin.

Mnohdy se uvádí, že permakulturní zahrada musí být plná trvalek a nesmí se v ní rýt. Bez orby je však v našich podmínkách potravinová soběstačnost jen velmi těžko dosažitelná. A samozřejmě, pokud chcete, můžete svojí zahrádku osázet pouze trvalkami, ale pravidlem permakulurního pěstování to rozhodně není.

Pojem soběstačnosti bývá v souvislosti s permakulturou také velmi často chybně interpretován a zaměněn za pojem „bezúdržbovost“. Permakulturní zahrada se ale rozhodně nerovná zahradě bezúdržbové, i když může na první pohled připomínat spíše prales, i o ní je třeba se dobře a pravidelně starat.

Důležité je především pozorovat přírodní jevy v dané lokalitě a inspirovat se moudrostí tradičního hospodářství, na základě toho pak vytvářet kultivované ekosystémy, plánované tak, aby produkovaly co nejvíce zdravé potravy.

Každá permakulturní zahrádka je jedinečná, všechny jsou ale blízké okolním ekosystémům, ekonomicky přijatelné a smysluplné, do jisté míry se sami starají o své potřeby, nezpůsobují žádný nekontrolovatelný růst a hlavně neprodukují žádné odpady a znečištění.

Cílem permakulturního pěstování je tedy nejen vypěstovat si kvalitní biopotraviny, ale pěstovat je ohleduplně k přírodě a zanechat přitom co nejmenší ekologickou stopu.